Březen 2012

Neira

11. března 2012 v 15:38 postavy
Neira je modrooká albínka asi 160 cm vysoká. Narodila se 17. 8, 1994 jako první z dvojčat. Ráda čte, zpívá, maluje a dělá věci spojené s uměním. I když nemá tolik energie jako její sestra, úplně klidná také není. Se Zoey vymýšlejí různé blbosti, které je často dostávají do malérů. Už od mala má ráda irskou hudbu a rock, i když jí sestra pořád cpe JB a Miley. Její znamení je měsíc, ale nosí sluneční náhrdelník. Z dvojčat je ona ta zlá.

Modelky:

Ivana Neira
Marťa

Zoey

11. března 2012 v 14:32 postavy
Zoey je brunetka s hnědýma očima asi 165 cm vysoká. Narodila se 17. 8. 1994. Už od narození z ní čiší energie, která jakoby neubývala. Má anglického plnokrevníka jménem Scarlet. Hrozně ráda s ní jezdí na vyjížďky po lesích a polích. Je hodně urážlivá. Má ráda Miley Cyrus a Justina Biebra. Je to dvojče od Neiry. Její znamení je slunce ale nosí měsíční náhrdelník.
Modelky:

Míša
Katka

9. kapitola - Druhý svět a kniha

10. března 2012 v 17:57 kapitoly
"No, Zuzu, my už asi budeme muset jít." Řekla nervózně Neira a zkusila se na elfku usmát, vyšel z toho však jen mírný úšklebek. Zuzu okamžitě vychrlila "Jo jasně…" a hned začala chystat všechny jejich věci. Dala jim čisté oblečení a jejich špinavé dala do kabely, do které pak Neira nenápadně vložila i vejce a ochotně se nabídla, že tašku veme. Když jim Zuzu pomáhala slézt ze stromu, přemýšlela Zoey, jak je asi tam nahoru dostali. Strom sice nebyl vysoký, ale i tak by bylo složité, dostat tam dvě holky v bezvědomí. Ještě, že byly tak malé.
Neira si zase lámala hlavu s tím, kde by mohla sehnat nějaké informace o dracích. U nich v knihovně by mohla sehnat nanejvýš obrázková leporela, ve kterých by toho moc nezjistila. Jediné místo, kde by mohla sehnat něco užitečného, jsou knižní sbírky elfů.
"Zuzu? Nevíš o někom, kdo by měl nějaké knihy o dracích?" Zuzu najednou ztuhla, hned se však zase vzchopila a zdráhavě se zeptala "O dracích?" chtěla od kamarádky vysvětlení.
"No, chtěla bych si o nich něco přečíst, když už navštěvuji zem, kde tato zvířata žijí."
"Ne, nevím!" odsekla Zuzu. "A stejně, jestli chceš dál navštěvovat toto místo, v deseti letech nám tady všem začíná výuka, kde se všechno, co potřebuješ vědět, naučíš."
Neiru Zuzuin rázný tón zaskočil a Zoey se očividně taky odtrhla od svého blouznění a začala poslouchat rozhovor.
"Výuka? To nás jako budou učit dějiny a tak?"
Zoey neměla učení ráda a vyhlídky na to, že kromě psaní, čtení a počítání bude muset poslouchat a pamatovat si údaje o světě, ve kterém je podruhé ve svém životě, ji moc nenadchly.
"Neboj, je to až od desíti let. Máme ještě spoustu času."
Zoey se sice o tomto světě chtěla dozvědět co nejvíce, ale v tuto chvíli nechtěla nic jiného, než se vrátit domů za maminkou, tatínkem a za Scarlet. Usoudila, že rozhovor mezi Zuzu a Neirou už pro ni není tak zajímavý a začala se rozhlížet kolem sebe. Slyšela ještě jak Neira prosí elfku o nějakou knížku, a její štěněcí výraz při tom, si dovedla živě představit, ale nějak ji to nezajímalo. Však její sestra čte pořád, na tom není nic zvláštního. Jen co přišly do první třídy a Neira se naučila přečíst i další písmena, nejen N, E, I, R a A, dala se horlivě do čtení. Četla reklamní cedule kolem cesty, když jely autem, etikety na minerálních vodách, jmenovky prodavaček v supermarketu a ve slabikáři byla o hodně stran napřed, než ostatní. Nejraději měla však knížky. Zoey moc dobře znala to, jak její sestra dokáže dokonale někoho ignorovat, když si čte. Ona na nic takového moc nebyla. Kdyby jí ve škole při učení Neira nenašeptávala, asi by jí učitelka ani nepochválila. Měla radši přírodu. Běhat po lese a po louce, lézt po stromech a skákat v seně ve stáji, to ji bavilo. Kdyby nebyla stále tak unavená, asi i teď by se rozběhla prohnat toho motýla, co kolem ní proletěl. Ale ne, támhle je další a další. Tolik motýlů. Nikdy nic krásnějšího neviděla. Všude kolem poletovali pestrobarevní motýli a kvetly stromy a květiny. Sluníčko krásně svítilo, ale nepálilo. Jeho paprsky šimraly Zoey po tváři. Na bledě modré obloze se proháněly mráčky, které Zoey připomínaly beránky. Ale opravdu. To snad ani nebyly mraky, ale beránci. Příroda tady byla opravdu nádherná. Šly vysokou trávou kolem listnatého lesa. Kousek dál bylo jezírko a za ním další lesy. Za nimi k obloze čněly obrovské skály, které byly určitě i teď nahoře pokryté sněhem. Vypadalo to tu jako nějaký obrázek. Zoey skoro nepostřehla, že na ni Zuzu mluví. Asi se jí z jejího snění snažila vytrhnout dlouho, protože trochu zvýšila hlas.
"Zoey, posloucháš mě?"
"Ano. Jo. Totiž jasně… Copak?"
"Jen zajdu za svojí babičkou a poprosím ji, jestli by Neiře nepůjčila jednu takovou knížku. Dobře? Počkejte mě tady." Zoey s Neirou kývly jakože souhlasí a Zuzu spěšně odběhla přes palouk.
"Není to tu nádherné?" Zoey se s úsměvem rozhlížela dokola a v očích jí jiskřilo. Skoro začala pobíhat a poskakovat mezi motýly kdyby jí při tom tak nezabolelo na plicích a kdyby ji Neira nechytila za ruku. "Opatrně. Ještě nejsi úplně v pořádku."
"Copak tobě se to tady tak moc nelíbí?"
Nelíbí? Jistě že se jí tady líbilo. Pokaždé když tu přišla, její duše se radovala. "Ano, líbí se mi tu, ale nezapomeň, že já tu už několikrát byla. Navíc jsem hrozně unavená."
Zoey zřejmě tahle odpověď uspokojila, protože se vrátila ke svému zkoumání okolí.
Zuzu zatím došla k babičce. Oznámila jí, že si jen půjčí nějaké knížky a hned zase půjde. Babička Lia měla zrovna dost práce s bylinkami, které třídila do váčků a věšela všude, kde se to dalo i nedalo.
Malá elfka šla rovnou do knihovny. Našla o dracích tři knížky. První byl příběh chlapce a jeho draka, ten však vrátila jako nepotřebný zpátky do poličky. Další dvě knihy už byly zajímavější. Obě to byly encyklopedie o dracích.
Jedna byla se spoustou obrázků a byla to spíše dětská knížka, ale ne taková, o jakých povídala Neira ze svého světa, ale pravdivá. Každý drak, co tam byl nakreslený, byl i skutečný.
Druhá encyklopedie byla vědečtější. Vedle názvu v obecném jazyce tam byl i název v latině, elfštině a název, jakým se mezi sebou draci nazývali. Dále tam byl dlouhý stručný popis draka, plný odborných názvů, kterým ani Zuzu nerozuměla.
Vybrala však druhou knihu i přesto, že věděla, že se v ní Neira jen těžko vyzná.

8. kapitola - Zuzu

10. března 2012 v 17:54 kapitoly
Po schodech se ozvaly kroky. Neira sebou trhla a v rychlosti začala hledat šátek, kterým chtěla vejce přikrýt. Podařilo se jí to zrovna, když do pokoje vcházela Zuzu. Neira se před vejce rychle postavila, aby nešlo vidět, jak neúhledně na něj položila šátek, a tvářila se, jako by nic.
"Ahoj Neiro. Ty už ses probudila? To je, ehm, super…" Zuzu se ve větě zvláštně zarazila. Tvářila se posmutněle a trochu se strachem v očích. Neira měla pocit, že je něco v nepořádku, ale s otázkou, co se děje, chtěla ještě počkat.
"Ahoj."
Zoey se na posteli převalila a silně oddechla.
"Co tady obě děláte? A co se vám stalo?" přerušila nepříjemné ticho Zuzu. Neira kamarádce vše v rychlosti pověděla, ale detaily o tom, že ona má vidiny a Zoey pravděpodobně umí číst myšlenky, radši vynechala.
Zuzu si rukou projela kudrnaté rezavé vlasy. "Slyšeli jsme z lesa volání o pomoc. Myslím, že to byla Zoey. Šli jsme se tam podívat a našli jsme vás dvě. Byly jste zamotané v ostružiní a v tu dobu už obě v bezvědomí."
Zuzu byla asi o dva lidské roky starší než dvojčata a byla nesmírně chytrá. Nikdy nezkazila žádnou zábavu a sama byla mezi kamarády jedna z nejvtipnějších. Teď se však tvářila velmi vážně a po jejím obvyklém úsměvu nebylo ani stopy.
"Děkujeme." řekla trochu tiše Neira. Něco opravdu nebylo v pořádku. "Před chvílí jsem vstala a myslím, že Zoey už taky dlouho spát nebude."
Zoey jakoby slyšela své jméno, se v posteli zase zavrtěla.
"Zuzu?" Neira se chtěla zeptat dřív, než se její sestra vzbudí. "Co je to?" ukázala na vejce pod šátkem.
"Nějaký kámen. Našla jsem ho tam u vás v tom ostružiní. Přišel mi hrozně zvláštní. Má krásnou barvu. Ale jestli chceš, vem si ho. Myslím, že je to ta příčina tvého pádu. Patří ti."
Zuzu a Neira si mezi sebou často dávaly dárky, proto Neira nijak nezapírala. Usoudila, že Zuzu asi neví, co ten kámen doopravdy je, ale říkat jí to taky ještě nechtěla. Opatrně vejce zabalila do šátku a v duchu plánovala, že si o dracích musí zjistit víc.
Od postele se ozvalo zakašlání. Zoey seděla ospale na rohu postele a ještě zalepenýma očima od spánku se rozhlížela po místnosti. "Kde to jsem?" pomalu vstala a nemotorně začala pokoj procházet. Zastavila se u malého prasklého zrcátka položeného na stolku. Opatrně ho zvedla a smutně se zadívala na svůj odraz. Skoro se nepoznala a to se ani neviděla předtím, než ji elfy umyly.
"Už je ti lépe?" přerušila zase trapné ticho jindy hodně upovídaná Zuzu. Dnes však v místnosti vládla napjatá atmosféra. Zoey se teprve teď podívala na sestru a elfku, které stály kousek vedle ní a pozorovaly ji. Neodpověděla, ale nejistě kývla ve smyslu "Ano, ale bylo mi i lépe." Položila zrcátko, které ještě stále nervózně svírala v ruce a pomalu vykročila k dívkám. Šla nejistě i přesto, že se přidržovala dlouhé poličky vedle sebe. Stoupla si co nejblíže k oknu a zhluboka se nadechla, nato se však hned zase rozkašlala a chraplavým hlasem řekla "Předtím to bylo horší…"
"Ráda tě poznávám, Zoey." Vychrlila ze sebe Zuzu a rychle se vedle ní postavila a podepřela ji. "Jmenuji se Zuzu a jsem…jsem kamarádka tvé sestry." Konec věty řekla trochu tišeji. Neira slyšela u ní ten tón jen málokdy, většinou, když něco nebylo v pořádku. Zuzu neklidně přešlapovala a z jejího pohledu Neira vyčetla, že ten problém jí určitě neřekne. Nemělo smysl se ptát, to poznala, ale na svůj seznam věcí, co má udělat, si připsala, že zjistí, co se děje. Bude to však muset počkat.

7. kapitola - Vidina

10. března 2012 v 17:50 kapitoly
Neira měla zavřené oči, ale s jistotou věděla kde je. Kolem ní to vonělo bylinkami a jehličím. Otevřela oči. Ležela na mechové posteli ve stromovém domečku své elfské kamarádky Zuzu. Zoey ležela vedle ní. Na čele, krku a hrudi měla obklady z bylinek. Dýchalo se jí teď pravděpodobně mnohem lépe, protože spokojeně pochrupovala. Neira vstala a začala procházet důvěrně známý pokoj. Na poličkách byly panenky z šišek oblečené do listových a kapradinových šatiček. Ležela tam spousta knížek, květin, pastelek a ručně dělaných papírů. Hodiny právě ukazovaly 15 hodin odpoledne. To všechno už Neira znala nazpamět. Kolikrát si se Zuzu předčítaly a prohlížely obrázky z knížek o přírodě. Často si hrály s panenkami na čajový dýchánek. Neira znala všechny věci své kamarádky, co tu ležely, jako nikdo jiný. Ale něco tam přece jen nikdy neviděla. Na konci poličky ležela nějaká kulatá věc přikrytá šátkem. Neira nejdříve váhala, jestli nebude Zuzu vadit, že se dívá na její věci, ale nakonec však neodolala zvědavosti a přistoupila blíže k předmětu. Rozhlédla se. Zoey spokojeně spala pod hromadou pokrývek a obkladů. Střešní okýnko sem vhánělo čerstvý vzduch, který si pohrával s hedvábnými záclonkami. Neira opatrně stáhla šátek z předmětu. Na polici ležel černo-modrý kulatý kámen. Neira se ho opatrně dotkla. Jediné, co stihla postřehnout, bylo zjištění, že kámen je hladký a nestudí, ale naopak zvláštně hřeje. Pak už Neira neviděla nic. Jen Tmu.
Tma. Tma se zalézá všude. A. záblesk světla… a další. Modré oslepující světlo. Prudký závan větru. Neiřiny oči si za chvíli začínaly zvykat, ale to však neměnilo nic na tom, jak byla zmatená. Seděla na louce. Byla noc. Najednou další záblesk. Přes oblohu se v pár sekundách táhla zářící čára, která na malou chvíli osvětlila louku. Zase tma. Vítr. Neira vyčkávala na další světlo. I přes svůj strach chtěla zjistit, co je to zač. vypadalo to jako blesk, ale modrý. Také byl doprovázen hlukem, ale mnohem častějším a hodně hlasitějším. Neira si musela zakrýt uši. Silný vítr cuchal blonďaté vlasy. Neira se přikrčila, protože se bála, že ji poryvy shodí. Zase světlo. Nejdřív viděla jen pole kolem sebe.
Vysoký plevel a tráva se ohýbaly ve větru. Byla na velkém prostranství. Nejspíš uprostřed velké neobdělávané louky. Cítila zvláštní vůni, ale jen slabě. Vítr každé pachy rozfoukal. Rychle se podívala na nebe, odkud přicházely zvuky. Nejdřív viděla jen hvězdy a měsíc v úplňku. Zase byla všude tma. Měsíc však svítil stále. Neiřiny oči už si dost zvykly na tmu. S velkým hlukem a za přítomnosti silného větru zastínil měsíc nějaký stín. Neira nejdřív nerozeznávala žádné obrysy, ale když se zase objevilo to modré světlo, uviděla velké zvíře. Aspoň si myslela, že je to zvíře. Velké tmavé šupinaté tělo se ve vzduchu vlnilo a vznášelo se díky obrovským blanitým křídlům. Dlouhá tmavá hříva vlála různými směry podle tlukotu velkých křídel do větru. Když se zvíře dalo zase do pohybu, vlál za ním ocas asi třikrát delší než celé tělo. Modré záblesky světla se odrážely od tmavých šupin jako od diskokoule. "Drak!" hlesla Neira.
Neira stála naproti poličce. Jednu ruku měla položenou na modro-černém kamenu. Oči jí automaticky sjely pohledem na postel, na které byla Zoey. Ta spokojeně pořád spala. Hodiny ukazovaly minutu po třetí. Jen jedna minuta? Zvláštní… Ale ještě divnější jí přišlo to, co právě prožila. Bylo to jako předtím, když viděla ten požár. Všechno to bylo tak skutečné, ale stejně tak se vždy hned probudila jako ze snu. Vrátila se očima zpátky ke kamenu. Tedy dračímu vejci, jak usoudila z toho, co viděla. Ruku na něm měla stále položenou. Rychle ucukla a schovala ruku za záda. Překvapeně a se strachem v očích zírala na vejce…

6. kapitola - Kam jdeme?

10. března 2012 v 17:48 kapitoly
"Tak vstávej!"
Zoey se z posledních sil postavila na nohy, stačila však udělat jen jeden krok a už byla zase na zemi.
"Já už nemůžu…"
"Nebyla jsi to snad ty, kdo teď chtěl odcházet?"
"Jo, ale nějak jsem nedomyslela, jak moc jsem unavená."
Ani Neira ani Zoey v tuto chvíli nevypadaly nějak moc upraveně. Zoey měla krátké hnědé vlasy rozcuchané, mela v nich plno větviček, tmavého zakouřeného sena a špíny. Tváře měla od sazí a pod očima kruhy. Neira se teď sestře podobala ještě víc než jindy. Ohořelé světlé vlasy teď byly o dost tmavší od popela a kouře. Saze se jí zachytily na řasách, které teď tmavě lemovaly pronikavě modré albínské oči. Vypadala ještě strašidelněji než jindy. Bílá pleť jí pod vrstvou špíny nešla skoro vidět.
"Takhle se nemůžeme vrátit. Jsme špinavé, unavené a ty nemůžeš skoro dýchat." Zoey trápil hrozný kašel. Nadýchala se moc kouře a výplodin ohně. Neira objala Zoey a vší silou jí pomáhala v chůzi.
"Kam jdeme?" ptala se každou chvíli Zoey , jenomže Neira jí nikdy neodpověděla. Horlivě táhla sestru napříč lesem. Zoey nemohla nic dělat. Neiřino oblečení se zachytávalo o větve a ostružiní. To jeho nositelku však neodrazovalo.
"Už… tam …musíme za chvíli…být."
"A kam jdeme?"
"Jdeme… ááá…au!"
"Neiro?! Neiro??!!"
Obě sestry ležely zamotané v ostružiní. "Pomoc!" Volala, dnes už podruhé, Zoey. Pak lehla vyčerpáním vedle své sestry.

5. kapitola - Snad k nevíře

10. března 2012 v 17:46 kapitoly
"Áááá! Neiro!?"
Neira se Zoey lekla a taky otevřela oči. "Klid! Klid!..."
"jak mám být v klidu, když jsme asi 50 metrů nad zemí a vznášíme se jen tak v ničem?!" Zoey pomalu začínala šílet. Měla v sobě směsici pocitů. Strach, vztek, zděšení, ale i zvláštní pocit z toho, že asi létá.
"Prosím, Zoey, zavři radši zase oči."
Neira znala druhý svět skoro nazpaměť. Každou noc se tu ráda vracela. Druhý svět by se dal vystihnout jako planeta úplně stejná jako země. Úplně stejná až na jednu drobnost: bez lidí. Byla tady všechna místa, která jsou i v našem světě, ale chyběla tu auta, domy, cesty,… prostě vše co je na světě jen díky lidem. Ale úplně pusto tu však nebylo. Do druhého světa se můžou dostat i lidé z normálního světa a to hlavně děti. Dostanou se zde skrze svou fantazii, ale nedokáže to úplně každý. Dalo by se to přirovnat k astrálnímu cestování. Ale jestli se do druhého světa, stejně jako u astrálního cestování, přenese jen duše nebo i tělo, to Neira ani Zoey nevěděly. Druhý svět byl něco jako opravdový hmatatelný výplod lidské fantazie. Však obydlený byl taky. Žily tu všelijaké bájné bytosti jako draci, trpaslíci nebo elfové.
Neira tu chodila často. Ráda si hrála s malými elfy. Ukazovali jí les, učili ji poznávat zvířata, stromy a rostliny. Kluci ji učili lézt po stromech, létat v jejich světě a děvčata pár kouzel a ukazovaly jí ty nejkrásnější místa.
Neira se Zoey přistály na malém paloučku uprostřed lesa.
"co-co-co to b-bylo?" koktala překvapená Zoey a zírala nedůvěřivě na Neiru. "Když jsem tu minule byla, byla jsem na zemi." Byla naštvaná, že její sestra toho ví tolik a ona skoro nic. Neira jí pověděla všechno o druhém světě a slíbila, že jí vše taky naučí.
"Neiro? A kde jsme teda teď?" Místo, na kterém byly, byl krásný palouček porostlý mechem a kapradinami. Kolem dokola byl tmavý jehličnatý les.
"Myslím," řekla Neira "že bychom měly být na místě, ze kterého jsme předtím utekly. Na tomhle místě nejspíš stojí ta hořící stodola."
"Oheň, Požár, skoro jsem na něj zapomněla. Máš ohořelé vlasy, víš to?"
Jedna druhou se teď konečně prohlédly. Měly špinavé obličeje od sazí a tváře sežehnuté. Z dlouhých vlasů, které jim sahaly až pod pas, teď zbyla jen asi čtvrtina. Sahaly jim ani ne po ramena.
"Tak si myslím, že až na pár hodně vlasů, jsme se tu přenesly celé." uchichtla se Neira. Tohle měla Zoey na Neiře ráda. Dokázala se vždy i přes tu nejhorší chvíli zasmát. Zoey byla stejná. Zakřenila se na Neiru: "Snad bychom se pro ně mohly vrátit?"
"A nechat tam i ten zbytek, že?"
"Neiro…?" zarazila se najednou Zoey. "Víš, tam v té stodole, slyšela jsem tvůj hlas. Slyšela jsem ho ale ve své mysli, dřív než ses objevila." Neira zaujatě poslouchala a její sestra pokračovala. "Když jsem tě pak uviděla, měla jsi kolem sebe jakýsi 'obal' energie. Jen byl skoro celý zbarvený do šeda s místy oranžový. Byly tam i jiné barvy, ale ne v takové míře. Asi jsem ale ztrácela vědomí kvůli tomu kouři a jen jsem si to vymyslela, protože teď nic takového nevidím." Chvíli bylo ticho.
Neira tiše začala. "Taky ti něco musím říct. Viděla jsem oheň, dým. Hustý dým všude kolem mě…"
"Ale vždyť já taky. Byly jsme v hořící stodole." Přerušila ji Zoey.
"No ano, ale já to viděla ještě předtím, když jsem vás hledala při té hře. Zatočilo se mi v hlavě a najednou jsem tam byla. Bylo to úplně stejné."
"Schovka, Lucy, rodiče! Neiro! Musíme se vrátit…!"

4. kapitola - 'Tohle jsou mé poslední chvíle' pomyslela si

10. března 2012 v 17:44 kapitoly
"Pomoc! Pomoc!" Zoey selhal hlas.
Tak tohle jsou mé poslední chvíle. Pomyslela si. Přece jenom se nechtěla vzdát. Všude kolem byl hustý tmavý dým, který štípal a pálil do očí a do plic. Zoey už nemohla mluvit. Byla na koncích svých sil. Plameny zatarasily cestu ven. Zoey to vzdala. Smířila se se smrtí. Sedla si na zem, která byla od plamenů ještě uchráněna. Najednou se jí v mysli ozval známý hlas.
Zoey, jsi to ty?!
Už si říkala, že jí ten dým asi vlezl až na mozek, nebo že Neiřin hlas je jen pouhým výplodem její fantazie. Cítila strach své sestry jako svůj vlastní.
Zoey! Zoey! Kde jsi?!
Strop stodoly se v jednom místě zřítil, což na malou chvíli udusilo plameny u vchodu. Do budovy se najednou vřítila hysterická Neira. Vrhla se k sestře, chytla ji za ruku a vší silou jí táhla ven. U vchodu zase vyšlehly plameny, které jim zastavily cestu. Začalo jim být nesnesitelné horko. Motala se jim hlava a nemohly se udržet na nohou. Nic neviděly a nemohly dýchat. Ruku v ruce ulehly na zem. Najednou Neiru něco napadlo. Chraplavým hlasem promluvila na sestru. Tohle tajemství už prostě v sobě držet nemohla. "Zoey? Byla už si tam taky?"
"kde?"
"no v jiném světě. Ten svět kde se můžeš dostat ve spánku a můžeš tam létat a tak."
"Ty o tom taky víš?" Zoey byla překvapená "Byla jsem tam jen jednou. Ani nevím, jak jsem se tam tenkrát dostala."
"já vím jak se tam dostat. Jen nevím jestli by to zachránilo i naše těla. Nikdy jsem nezjišťovala, jestli cestuje jen duše nebo i tělo."
"Za zkoušku to stojí. Ale ty snad víš jak se tam přenést?"
Neira se zamyslela. "Asi ano. Ještě se mi to nikdy nepokazilo. Pokaždé jsem se tam dostala."
Nemělo smysl dál ztrácet čas.
"Musíš zavřít oči," Začala Neira. "Ponoř se úplně do hloubi své mysli. Zkus nevnímat ten oheň ani horko. Musíš vnímat jen tlukot svého srdce a dech. Dělej jako by si usínala a mysli na to, že se jakoby vznášíš."
Zoey se snažila řídit pokyny svého dvojčete. Jen oheň, dým a horko
kolem, jí ze soustředění vytrhovalo. Neira na tom nebyla o moc lépe.
Další část stodoly se zřítila.
Ani déšť nezvládal uhasit požár. Žár pálil obličeje, kůži, vlasy.
"Nemáme moc času, musíme to zkusit znovu!" Zoey už to nemohla vydržet. Stiskla Neiře ruku a myslela na to, jak by bylo úžasné jen tak odtud odletět k nebi a uniknout plamenům a všemu kolem. Neiru svírala neuvěřitelným stiskem, div ji ruku neumačkala, jen aby sestra náhodou nezůstala pozadu. Pryč, pryč, rychle. Žár pomalu ustával. Dvojčata měla zavřené oči, ale cítila mírný vánek, který jim foukal do tváře. Cítila vůni lesa a louky. Nikde žádný oheň. Zoey otevřela oči.

3. kapitola - Hra na schovávanou

10. března 2012 v 17:39 kapitoly

Byla sobota ráno. Podzimní sluníčko vylézalo zpoza hor.
Zoey a Neira se domluvily s kamarádkou, že se půjdou projít i s rodiči na procházku po kopcích, protože na podzim je příroda nejkrásnější. Zoey, Neira a Lucy po cestě pobíhaly sem a tam, skákaly do kup spadaného listí a pištěly a pokřikovaly na sebe na celé kolo. Rodiče je museli klidnit.
Po chvíli je cesta omrzela a začaly si hrát i v lese. Byl to velký listnatý les, sem tam někde z
abloudilý smrk. Lucy napadlo, že by mohly hrát na schovávanou.

Lucy se zahrabala do listí. Tak tady mě nenajde. Pomyslela si."Tak budu první pykat" ozvala se Neira. "Schovejte se, ale rychle. Ras… Dva…Tři… Už jdu!"

Zoey šla lesem dál a hledala vhodné místo, kde by se mohla schovat.
Jak šla dál, tak pomalu smrků přibývalo a čím dál víc byla v lese větší tma. Zoey to nejspíš nepostřehla, jelikož dál pokračovala v hledání "schovky". Došla ke staré polorozpadlé stodole, ve které bylo trochu starého zmoklého sena z toho, jak tam zatékalo střechou. Zoey nedošlo, jak daleko asi zašla a ani nevěděla, kudy se má vrátit. "Snad mě tady Neira najde." utěšovala se. Stodola byla celkem prostorná a určitě už dlouhou dobu nepoužívaná.

Neira zatím začala hledat. Lucy po nějaké chvíli našla, ale Zoey najít nemohla. Lucy šla mezitím za rodiči pro svačinu. Neira se dívala za každý strom, křoví i do listí, ale po Zoey jakoby se slehla zem.
Zoey začínala být trošku zima. Přece jen byl podzim a sluníčko tolik nehřálo. Navíc do lesa pronikalo jen nepatrné množství slunečních paprsků a s nimi i tepla. Už nebylo ani tak krásné počasí. Schylovalo se k bouřce. Zoey doufala, že ji Neira najde, protože nevěděla kde je a cestu zpět nehledala, jelikož nechtěla, aby se ztratila ještě víc.

Neira pokračovala dál lesem " Mysli jako Zoey!" říkala si "Kam by asi šla?" Les začínal být hustší a více jehličnatý.
Začalo pršet.
"Zoey! Zoey!" volala Neira do všech stran, protože už se začínala o své dvojče trochu bát, ale nic se neozývalo. Déšť začal přibývat na síle a nad hlavou se jí blýskalo. Kousek od ní v lese uhodil blesk. Po chvíli se začaly k nebi zvedat plameny. Neira se lekla. Ještě menší dušička v ní byla, když z hořícího místa uslyšela žalostné výkřiky: "pomoc! Pomoc!"…

2. kapitola - Odpoledne

10. března 2012 v 17:36 kapitoly
Neira byla po dlouhém dni unavená. Nejraději by se ztratila někam se svojí knížkou a četla si. Ponořila by se do magického světa knihy, kde její idolové létají na dracích a bojují proti zlu.
Zoey na tom byla jinak. Vždy plná energie utekla by nejradši do lesíka lozit po stromech, houpat se na houpačce, skákat přes potok a kdo ví, jaké další vylomeniny by byla schopná provést.
Vyběhla ven, přeběhla pole a zastavila se, až když byla u houpačky.
Byl teplý podzimní den, foukal chladný větřík, ale v dálce se blížila bouřka. Zoey na to nedbala. Hrála si v lesíku, a když jí to omrzelo, šla do stodoly skákat do sena.
Dvojčata bydlela na farmě.
Každá měla svého koně, ale zatím si jich moc neužily. Maminka chtěla s ježděním počkat, až bude holkám aspoň 9 let.
Zoeyina kobylka byla tmavě hnědý anglický plnokrevník, kterému nikdo neřekl jinak než Scarlet. Byl to moc hodný, chytrý, ale někdy trošku potrhlý kůň.
Neira měla bílou chlupatou arabku. Byla dost divoká a ne každý si s ní rozuměl. Nerada k sobě někoho pouštěla a divočila, když se k ní někdo chtěl přiblížit. Ale přece jenom Neira s ní uměla komunikovat. Dokázala ji uklidnit tak, že ji mohla obejmout, pohladit nebo podrbat za ušima. I přes zbarvení se koni říkalo Twilight.
Stejně jako dvojčata i Scarlet a Twilight si spolu výborně rozuměly ale jinak byly také naprostým opakem....