Duben 2012

11. kapitola - Hlavně nenápadně

11. dubna 2012 v 20:55 kapitoly
Neira upozorňovala Zoey skoro na každou větvičku. Šly pomalu a opatrně lesem směrem k mýtince.
"Neiro? Když se přeneseme, myslíš, že to bude stále hořet?" zeptala se Zoey bázlivě. Jen si vzpomněla na nemilou událost. Ke které došlo při nevinné dětské hře, na náladě jí to moc nepřidalo.
"Nevím," Neira pomalu vybírala slova. "Myslím, že když se vrátíme, bude možná chvilka před tím, než začne pršet. Na tomto místě je jinak čas, takže se vlastně asi vrátíme v době, kdy požár ještě ani nezačal." Vysvětlovala sestře, ale sama tomu jen stěží rozuměla.
"To jako fakt?" podívala se na ni Zoey nevěřícně.
"Nevím, uvidíme. Hlavně se musíme tvářit přirozeně. Třeba řekneme, že si spadla a teď tě bolí noha. Dobře?"
"A co s tou taškou? Nebude to podezřelé?"
"Vidíš, oblečení máme taky jiné. To jsem nedomyslela. No snad si toho nevšimnou. Předtím jsme se oblékaly samy, takže možná ne."
"Lucy si toho možná všimne. Vždyť víš jak je zaměřená na oblečení."
"Řekneme jí, že jsme se třeba převlékly, že jsme to oblečení měly s sebou. Vždyť naše oblečení máme v té tašce. Možná nám to uvěří."
Tento rozhovor považovaly za uzavřený. Zoey ale stále svírala otázka, jak se dostat zpátky. Bude to stejné jako předtím, když se dostaly sem?
"Neiro, budeme zase létat?" Zoey zajiskřilo v očích a prosebně se zadívala na sestru.
"Vždyť já to ani pořádně neumím, ale ani nevím o jiném způsobu jak se odtud dostat. Nikdy jsem to nedělala jinak." Neira doufala, že tato odpověď šestileté brunetce, jejímu dvojčeti, bude stačit. Pomalu docházely k mýtince. Zvolnily krok a beze slova překračovaly spadané větve v lese. V jejich snovém světě se už pomalu smrákalo. Jemný vánek jim hladil obličeje. Zoey se to líbilo. Trochu zaklonila hlavu a nechala vítr, ať jí odhrne krátké vlasy z obličeje. Kristepane, vlasy…!
"Neiro!? Vlasy!?"
"Jejda. Další nedomyšlená maličkost."
"Počkej, od Zuzu jsem dostala šátek. Dám si ho na hlavu a pak řeknu, že už mi byla zima." Zoey se v duchu za svůj nápad pochválila a sundala si z krku šátek od elfky.
Neira přemýšlela, co udělat, aby si také zakryla vlasy. Vzpomněla si na vejce. To přece taky zabalila do šátku. Mohla by ho taky použít a to vejce se taky určitě nerozbije.
"Taky jsem dostala šátek."
"Jejku, ty jsi tak neoriginální. Pořád by ses jen opičila. Já dostanu skvělý nápad a dvojče začne 'dvojčovat'"
"Zoey, takové slovo není."
"Teď už jo!"
Sestry se od sebe odvrátily a Neira si začala červený šátek vázat kolem svých světlých albínských vlasů. Byla zvyklá na urážlivou Zoey, ale stejně jí nebylo příjemné, když její sestra prohlásila, že se s ní nebaví. A tohle byl ten případ.
"Nebavím se s tebou!" řekla Zoey a tvářila se, jakože s Neirou už nikdy nepromluví. Obě věděly, že to není pravda a že se spolu zase každou chvíli začnou bavit jakoby nic.

10. kapitola - Shekyna

11. dubna 2012 v 19:37 kapitoly
"Hele, Neiro, Zuzu už běží."
Zuzu utíkala přes louku a rezavé kudrlinky jí poskakovaly po zádech. Knihu si tiskla k hrudi a při každém kroku si dávala pozor, ať bosýma nohama na něco nešlápne a nezraní se.
Zoey seděla v trávě a sledovala mladou elfku. Neira byla opřená o strom a se zavřenýma očima poslouchala les. Když Zuzu přiběhla, otevřela je, a vykročila ke kamarádce. S díky si od ní vzala knihu.
"Nic jiného jsem nenašla." Vyhrkla, ještě udýchaná. Neira na to nic neodpověděla. Jen mlčky pomohla Zoey vstát a pomalu vykročila směrem do lesa.
"A kam teď jdete?" zeptala se ještě rychle Zuzu.
"Jo no, kam?" zvědavě se na sestru podívala Zoey. Doteď ji nenapadlo, jak se vlastně vrátí domů. Doufala, že Neira to vědět bude, ale podle toho, jak sebejistě se sestra tvářila, nijak o tom nepochybovala.
"Domů."
"Můžeš se vyjádřit nějak přesněji? Třeba jak se tam dostaneme?" Zoey se sarkasticky ušklíbla.
"Uvidíš. Jen se musíme dostat k té stodole."
"Ale tady žádná stodola není." Namítla Zuzu. Neira byla zasypána otázkami.
"Tady ne, ale v našem světě na tom stejném místě ano."
Zuzu se už na nic neptala a rozloučila se s dvojčaty. Po cestě domovu nepřemýšlela o stodole a o tom, že na jednom světě není a v tom druhém ano, o tom už si dost vyslechla z předešlého Neiřiného vyprávění. Teď myslela na kletbu, která se jistě týká kamarádky a její sestry.

V temnotu se změní den,
Však nebude to jenom sen.
Jedna světlá, druhá tmavá,
Však naopak bude povaha.

Tak zněla slova staré elfské věštkyně Shekyny. Nikdo nevypadal vyděšeně, tedy aspoň tak, jak se cítila Zuzu. Jedna světlá - Neira, druhá tmavá - Zoey. A povaha bude naopak. To by znamenalo, že Neira bude zlá? Ne, to nemůže být pravda. Třeba se Shekyna spletla, nebo proroctví vypráví o někom jiném. Určitě!
"Zuzu! Zuzu!" babička Lia pospíchala vnučce naproti a vypadala vyděšeně, uspěchaně, ale i zvědavě. "Shekyna právě věští."
Bylo ve zvyku, že věštbám přihlížela celá vesnice. Nic se pak nemohlo překroutit v převyprávění a nikdo si nepřipadal méně cenný. Věštby probíhaly na okraji bukového lesa. Byl tam velký mechový plácek. Shekyna si sedla doprostřed a ostatní elfové si spirálovitě posedali kolem ní. Sem tam se ozývalo špitání, ale v blízkosti věštkyně panovalo ticho. Na staré elfce šlo vidět její stáří, neměla však příliš prošedivělé vlasy. Dlouhé zrzavé kadeře měla rozprostřené kolem sebe. Jen občas se mezi nimi objevil šedivý pramínek. Moudrost jí vyzařovala z obličeje. Byla to nejstarší obyvatelka vesnice. Kdysi jí prý nějaký věštec naučil věštění. Neměla tento dar od narození, ale i tak se nikdy nemýlila.Shekyna otevřela oči a všichni náhle ztichli. Pod víčky pokrytými dlouhými řasami šla vidět jen bělma. Elfka se celá třísla, nikdo však ani nedutal a všichni ji upřeně pozorovali.

Co věštila jsem, váhu má,
Ví to však jen jediná.
Zlé proroctví odhalila,
nikomu se nechlubila.

Dvě dívky, noc a den,
Všem to přijde jako sen.
Temný anděl objeví se,
S úmysly však netají se.

Shekyna skončila. Všichni na ni civěli, ale nejvíce Zuzu. Chtěla utéct, nechtěla, aby někdo zjistil, že ona je ta dívka z první části věštby. Nemohla však. Prozradila by tím to, co nechtěla. Zůstala tedy sedět s potlačovanou touhou útěku a zírat jako ostatní.