Červenec 2012

14. kapitola - "Budeme si hrát..."

25. července 2012 v 15:47 kapitoly
"Holky, svačina!"
Zoey už už chtěla mamku obejmout, ale přece jen se řídila radou své sestry. Ta přiběhla hned za ní a brala mamce rohlíky z ruky.
"Jen jeden!" řekla jí přísně maminka a Zoey zároveň. Neira poslušně, ale zklamaně podala jeden rohlík svému hnědovlasému dvojčeti a rychle se zakousla do toho svého, jako by jí ho měl každou chvíli taky někdo sníst.
"Blíží se bouřka. Měli bychom jít domů." Podotkl Adam, tatínek Lucy, směrem k ostatním dospělým, kteří na souhlas přikývli a začali si sbírat všechny věci.
Neiru napadlo, jak v klidu Zoey vypadá. Obdivovala to, jak se tváří, jako by se nic nestalo, přitom je zřejmé, že stále vidí kolem každého ty záhadné barvy. Ze zvědavosti ji stále pozorovala. Zoey se při každém pohledu na někoho trochu zarazila, ne však tak, aby si toho někdo jiný všiml. Neira viděla, jak se vyhýbá pohledu na Lucy. Musí se jí na to potom zeptat.
"Co to máš za šátek?"
Neira skoro nadskočila, když na ni Lucy zezadu promluvila.
"Vypadá to hrozně. Máš ho nějak divně daný. Zpravím ti to…"
"Ne!" Neira to skoro vyjekla.
"Proč?"
"Stejně budeme za chvíli doma. Tam si to zpravím sama."
"Když myslíš… jdu s tím pomoct aspoň Zoey, když s tím máš ty takový problém. Taky vypadá dost neupraveně." Řekla Lucy, otočila se na patě a zamířila směrem k Zoey.
Neira se rychle podívala na sestru, která ji v tu chvíli taky pozorovala. Podívaly se na sebe pohledem, skoro jakoby se uměly telepaticky domluvit. To však neuměly, takže si Neira nenápadně zatahala za šátek a kus vlasů. Zoey hned pochopila a začala vymýšlet výmluvu. Schválně se hrozně rozkašlala a ukázala na Lucy gesto, že má chvíli počkat. Ochraptělým hlasem a s úsměvem se jí pak zeptala, jestli něco potřebuje. Nedívala se jí přitom do očí, ale nervózně těkala očima někde kolem ní.
"No, vlastně… už jdeme."
Zoey kývla a vítězně se zadívala na Neiru.

Doma hned obě sestry zamířily do pokoje. Rychle proběhly domem a zavřely za sebou dveře. Chvíli se vydýchaly a soustředěně se na sebe zadívaly.
"Červená…" začala Zoey zase odříkávat, ale setra jí okamžitě zastavila.
"Dost! Už mě to nebaví."
"A co teda budeme dělat??"
"To, co nám jde nejlépe." podívala se na ni Neira a lišácky se usmála, až se jí odkryly vrchní zoubky. "Budeme si hrát…" rychle vstala, zkontrolovala si šátek, zda jí správně drží na vlasech a vyběhla ven z pokoje.
Zoey zůstala sedět a dál se dívala do dveří, ve kterých před chvílí zmizela sestra.
"Mamí! My si se Zoey budeme hrát jo? Chceme si hrát na kadeřnictví." Uslyšela veselý hlas sestry a pochopila. Za chvíli už v pokoji zase poskakovala Neira s různými hřebeny, sponkami, gumičkami a mimo jiné i nůžkami. Zkontrolovala, jestli je chodba prázdná a pak rychle zavřela dveře.
Zoey si sundala šátek a podívala se do zrcadla.
"Trochu ti to ještě zastřihnu."
"Ne! Mám to moc krátké!" začala Zoey odporovat a chytla si roztřepené, polámané, oschlé a ohořelé konečky svých hnědých vlasů, ze kterých toho opravdu moc nezbylo.
"Neboj, já ti je nechci moc zkracovat. Jen to musí vypadat ostříhaně."
"Cože? Ostříhaně? A jak myslíš, že to vypadá teď?!"
"Teď to vypadá ohořele, takže si sedni a nech si to ode mě spravit."
Zoey na sestru nevěřícně koukala.
"Dívej, tak první ostříhám sebe, ale pak budeš na řadě ty."
Zoey držela sestře zrcadlo a ta opatrně odstřihávala tmavší konečky. Za chvíli už bylo na řadě druhé dvojče. Zoey už nic nenamítala a jen nervózně seděla na židličce, zatímco Neira kolem ní poskakovala, a pozorovala pramínky svých vlasů, padající k zemi.
Teď už si opravdu hrály. Své nové účesy si různě zdobily sponkami a stále odkládaly chvíli, kdy se ukážou rodičům.

13. kapitola - Zpátky

24. července 2012 v 15:01 kapitoly
Zoey s Neirou na sebe koukaly jako by se viděly poprvé v životě. Obě stejně nechápavě, ale každá jiným způsobem.
"Hmm… oranžová, žlutá, šedá, trochu červené… jo, skoro jako vánoční stromeček…" řekla po chvíli Zoey a ušklíbla se. "Navíc máš nějaké hodně zajímavé tajemství, takže povídej."
Neira na sestru koukala s otevřenou pusou. "Co?"
"Nó, chci vědět to tajemství. A neříkej, že žádné nemáš, protože když jsem se tě dotkla, dost jasně jsem to cítila."
Neira nesnášela, když se Zoey začala takhle chovat. Věděla, že má určitým způsobem navrch, a s tím se nedalo nic dělat.
"Co si to jmenovala za barvy?"
"Přesně ty, které září kolem tebe. Prosíme, podívej se na sebe."
Neira sklonila hlavu a podívala se na své tělo. Nic neobvyklého nezaznamenala tak zvedla ruce a podívala se ještě na ně. Zase nic.
"Zoey, nechápu, o čem mluvíš. Vypadám naprosto normálně."
"No, teď si tak trošku do červena s nádechem hnědé, oranžové, šedé a… je tam hodně barev. Říkám jen ty nejvíce viditelné."
"Opravdu něco takového vidíš?" Neira byla čím dál zmatenější.
"Jo, a ne poprvé."
Obě se najednou zarazily. Ne poprvé? Ano, Zoey už tohle jednou viděla, v té hořící stodole. Určitě.
"Už jsem ti o tom jednou povídala."
Neira se na chvíli zarazila. "Zvláštní, vidíš kolem mě něco jako duhu?"
"Ne tak docela. Nevím, jak bych ti to mohla popsat."
"Fajn, na jednom se shodneme. Ty to vidíš, a já ne."
"Jo, a teď chci vědět to tajemství!"
"jej. Musíme jít. Řeknu ti to doma. Je to na dlouho." Odvětila Neira a přesvědčivě se na dvojče podívala.
"Fajn, ale řekneš mi to." oplatila jí pohled Zoey.
Neira kývla a chtěla sestru chytit za ruku a co nejrychleji ji táhnout pryč. Včas si to však rozmyslela a raději ruku zase stáhla, objala tašku a vykročila směrem do lesa. Zoey tak úplně nechápala svoje nově nabité schopnosti a když o nich přemýšlela, k ničemu, co by jí vysvětlilo nevysvětlitelné, nepřišla. Takhle jen následovala sestru a pozorovala barevná světélka, která ji obklopovala.

Po chvilce konečně našly cestu z jehličnatého lesa. Stromy se každou chvíli rozestupovaly víc a víc a smrky nahrazovaly duby, buky a břízy. Zoey zaslechla hlasy. Museli to být rodiče. Pak volání: "Mamí, mamí. To není fér. Neira mě hned našla a když teď hledá Zoey ještě se ani nevrátila."
Tenhle povýšený tón by poznala kdykoli. Na jednu stranu byla ráda, že už jsou určitě zpátky, ale jen co uslyšela Lucy, neubránila se negativním myšlenkám. Byly sice kamarádky, rozuměly si, často si spolu hrály, ale Lucy byla tak trochu rozmazlovaný jedináček.
Ani se nedivím, že ji tak rychle našla. Pomyslela si.
Lucy snad neměla jediný kus oblečení, který by nebyl růžový. A rodiče ji v tom zřejmě podporovali.
"Hele, mamka s taťkou." Zaradovala se Neira a otočila se na Zoey. "Hlavně se jim hned nevrhni kolem krku, že ti chyběli. Nezapomeň, že jsme byly pryč jen pár minut."
"Proč ne? Věděla bych pak třeba, co si myslí. Nejsi jediná, kdo tu světélkuje a vidím to jen já." Podívala se na sestru pohledem 'ty jsi blbá, a já ne'. Neira nad tím jen zavrtěla hlavou. Obě se pak zase obrátily směrem k hlasům, na nic nečekaly a rozběhly se.