15. kapitola - Zrcadlo ti vždy řekne pravdu

3. dubna 2013 v 19:05 |  kapitoly2
O ČTYŘI ROKY POZDĚJI
"Bejby! Bejby! Óóó! …"
"Ááááá! Mamí!"
"Bejby!"
"Zoeyino, buď zticha! Halóó…!? Slyšíš mě?"
"Cóó?" řekla až příliš nahlas Zoey, pochodující po domě se sluchátky v uších.
"Řekla jsem: Buď zticha!"
"A proč jako? Ty tu taky pořád vyješ."
"Jo, ale ne takové jednotvárné blbosti."
Zoey na své dvojče zděšeně vykulila oči a nadechla se tak, že jí při tom z krku zazněl pisklavý zvuk. "Cože? Neurážej Justina! Urážíš tím i mě."
"Jo jo, Justýna Bobrová. Pche. Jen se klidně urážej."
"Tss… Už nejsi moje sestra! Nebavím se s tebou."
"Stejně, o čem se mám bavit s někým, kdo poslouchá takovou 'hudbu'." Odvětila Neira a to, že jí Zoey zabouchla dveře od pokoje před nosem, už nijak zvlášť neřešila.
Byla neděle a dvojčata se chystala s rodiči na oslavu babiččiných narozenin.
Neira na sebe oblékla první tričko a kalhoty, které jí přišly pod ruku. Maminka ji však poslala se převléct a tím, že jdou na oslavu a ne na pohřeb. Vrátila se tedy pro jiné oblečení i přes to, že se od toho prvního skoro nelišilo. Tereza, maminka, už nad tím jen mávla rukou a dále to neřešila.
Zoey brala každou příležitost vyfiknout se vážně. Vzala si žluté šaty a vysoké proužkované podkolenky. A kdo by řekl, že Zoey a Neira jsou dvojčata…?
Po cestě k babičce a u babičky spolu sestry nepromluvily. Jestli si toho všimla, nedala to na sobě znát, posadila je ke stolu a hned začala nosit plno jídla. Vždy toho navařila tolik, že nebylo možné všechno sníst. Z kouřících talířů voněla polévka a od hostů šlo slyšet cinkání lžiček. Mimo dvojčata Morrisonovy a jejich rodičů tu byl i bratr jejich maminky, strýc Petr, se svojí manželkou Romanou, kterou Neira se Zo tajně nazývaly čarodějnice, protože ji naprosto nemohly vystát. S nimi přišel i jejich asi desetiletý syn, obtloustlý brýlatý Mike, který byl snad ještě nesnesitelnější než jeho matka. Petr měl však ještě syna ze svého prvního manželství. Stejně jako Petr, byl i Leny hodný, chytrý a tolerantní. Bylo mu patnáct a byl celkem pohledný. Měl světlé vlasy a modrozelené oči. Byl to jeden z mála lidí v rodině, kdo se těmito rysy částečně podobal albínce Neiře. Svoje dvě malé sestřenice měl moc rád.
Babička začala přinášet další chod - pečenou kachnu se zelím a knedlíky. Neiře se začaly sbíhat sliny. Jakmile měla na talíři jídlo, v rukou příbor, už jen netrpělivě čekala, až bude smět začít jíst.
Konečně. Neira se s chutí pustila do kachny. Nemohla se však na jídlo plně soustředit. Něco ji pořád rušilo. Až po chvíli zjistila, že se bezmyšlenkovitě škrábe pod krkem. Usoudila, že to není podstatné a chtěla se znovu pustit do jídla. Přelétla pohledem všechny stolovníky. Pohledem se zastavila na Zoey. Normálně by ji nerozrušilo, co sestra právě dělá, ale v tuto chvíli jí to přišlo zvláštní. Zoey se škrábalo pod krkem. Kůži tam už měla červenou. Ale nejdivnější bylo, co ten flek připomínal. Vynikal v něm kruh asi přes dva centimetry velký. Zoey se zase začala škrábat.
Neira zatřepala hlavou, až jí světlé prameny šlehaly po obličeji a začala se zase věnovat jídlu. Nedokázala se však soustředit. Pořád myslela na sestru a svědící případ. Zoey se na Neiru po dlouhou dobu ani nepodívala. Dělala, jako by tam její sestra ani nebyla. Vlastně se snažila ignorovat všechny ostatní a zrak upírala do talíře, nevnímaje barvy všude kolem. Celkem už si zvykla, ale změnilo to její povahu. Byla teď odtažitá, a když to šlo, pokoušela se nedotýkat ostatních. Poslední dobou se to však zhoršovalo, ale docela zvláštním způsobem. Občas se jí v mysli objevila naprosto nesmyslná myšlenka. Myšlenka, která jako by ani nepatřila jí. A to se jí stalo právě teď při jídle.
Cítila překvapení a zvědavost, ale i bázeň z něčeho, co nechápala. Věděla však, že tyto pocity určitě nejsou její. Rozhlédla se kolem a její oči zasáhl ohňostroj barev vycházejících z bavících se lidí. Instinktivně zase sklopila pohled, zvědavost však byla silnější. Obrnila se proti své nadpřirozené schopnosti a vzhlédla. Všude kolem probleskovala spousta červené barvy. Převážně světlé, ale i tak dost zářící. V blízkosti některých lidí však tmavla nebo se měnila v šarlatovou. Červená z velké části překrývala ostatní barvy. Občas se objevila i zlatooranžová a červenooranžová.
Zoey se z toho zatočila hlava. Nevzdala se však a rozhlédla se, zda - li tu není člověk, kterému pravděpodobně omylem vlezla do hlavy. Romana si právě pečlivě otírala pusu ubrouskem a všichni ostatní jí byli očividně ukradení. Přes mlhu šarlatově červené ji nešlo skoro vidět.
Její syn Mike seděl, dloubal se v nose a koukal na talíř s tak znechuceným pohledem, že muselo každému dojít, co se mu asi honí hlavou, ale to určitě nemělo nic společného s náladou, kterou Zo cítila.
Vedle Mika seděl strýc Petr.
Ale ne, to nemá cenu. Zoey rychle sklouzla pohledem na svou sestru - nejpravděpodobnějšího člověka v této místnosti. Její dvojče.
A měla pravdu.
Neira se nervózně ošívala a každou chvíli se škrábala.
Kdoví, co na sebe patlala. Určitě to je nějaká alergická reakce nebo už jí prostě přeskočilo z toho randálu, co poslouchá. Pomyslela si Zoey s úšklebkem na tváři, pak se ale pořádně podívala na barvy kolem dvojčete. Od ostatních se lišily. Poblikávaly rumělkově a občas se v nich zatřpytila tmavě nebo světle modrá. Kolem sestry se však obtáčely i méně zářivé barvy. Svazovaly ji jako provaz a zařezávaly se jí do kůže.
Zoey zamrkala, podívala se znovu a usoudila, že se jí to asi zdálo, jelikož teď už nic takového neviděla. Neira do sebe rychle házela jídlo a jen co byl talíř prázdný rychle odběhla z jídelny. Její sestra si také pospíšila a zamířila za ní. Našla ji na chodbě rozedírajíce si kůži pod krkem. Chvíli na ni zděšeně hleděla a pak prohlásila: "Jsi úplně pistomá…"
Neira se na ni zlostně podívala a sarkasticky odpověděla: "Ty máš co říkat. Měla by ses podívat do zrcadla."
Zoey se zarazila a pak rychle zamířila do koupelny. Neira ji pomalu následovala. Ještě než tam došla, ze dveří vykoukla hnědovlasá hlava její sestry. "Říkám, že jsi pitomá!"
"Já? Myslím, že teď jsme na tom trošku stejně. Jakoby sis nevšimla, e se jako maniak škrábeš na krku do krve a vzniká ti tam kruh."
"Teď mluvíš o sobě!" vyhrkla trochu zaraženě Zoey.
"Mluvím o nás dvou. Copak ses na sebe do zrcadla nepodívala??
"Dívala," nechápala "A co jako?"
"To ti nevadí, že krvácíš?"
"Ty krvácíš!"
"Obě, sakra Zo…" strčila do sestry (která z toho jako vždy nebyla zrovna nadšená) a obě si stouply před zrcadlo. Chvíli mlčely a pak jednohlasně pronesly: "Promiň." A otočily se na sebe, což zapříčinilo, že od sebe zase leknutím odskočily a vytřeštily na sebe oči.
"Je to čím dál divnější," Poznamenala Neira.
"Lénýý!!" začala volat Zoey.
"Co děláš?! Zbláznila ses?"
"Nějak se musíme přesvědčit o tom, co vidíme," řekla Zoey nevzrušeně a otočila se ke dveřím.
Leny zaklepal a vešel do koupelny. Světlé oči sledovaly dvojčata.
"Copak holky?" zeptal se a ukázal dvě řady bílých zubů.
"Je na nás něco divného?" zeptala se rázně hnědovláska a dala si ruce v bok. Leny se zarazil, vykulil oči a zděšeně si své sestřenice prohlížel.
"Ty… ty… Leze po tobě pavouk!" pronesl tak vystrašeně jak jen uměl a rozesmál se. "Ale neboj, je to jen 'záchoďák', ten ti neublíží," mrkl na Zoey a s úsměvem odešel.
"Tak, problém vyřešen," řekla spokojeně a podívala se do zrcadla.
"Ale jak si mohla tak jistě vědět, že to neuvidí?" zeptala se překvapeně Neira sestry.
"Taky v tom zrcadle nevidím ty barvičky kolem tebe. Myslím, že zrcadlo ti vždycky řekne pravdu…"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama